Myšlenky mé jsou schody z písku...

Myšlenky mé jsou z písku schody,
po kterých stoupám ke hvězdám,
když opájím se světa svody,
já na strach z výšek málo dbám.

Pak fantazie o krok zpátky
ustoupí, rozum vládne hned,
pád strmý, /ale vcelku krátký!/,
mne v moře splínů vrací zpět.

Z myšlenek jsou jen v písku slova,
jež příliv nepřízně a běd
v oceán zapomnění schová,
rozkvete beznaděje květ...

Však každý příliv odliv střídá!
Heuréka! Opět je kam psát...
Když strážce uvnitř méně hlídá,
zas chvíli na světě jsem rád.

Co na tom, že pak moře slané
/slz mých/ vše rozmělní a spláchne?
Prožiji štěstí nevídané!
/Byť krátký čas, než kamsi pláchne.../

Ač život můj zbytečný zdá se,
/kapička v moři ztracená!/
přec kořím se tu světa kráse,
píšu a žiji, jak se dá...