Cela života

Sedím v tmavém zákoutí neschopný slova,
poslouchám kakofonii mysli,
dřepím na kupě svých výkalů
jež denně z úst mi padají
a koukám na Slunce ve vedlejší cele.

Slunce ozařuje bílé rohy,
a též ženu jež sedí tu.
Krásné má vlasy, nádhernou šíji, ladnou postavu
pak otočí se a já vidím jizvy na duši
je mrzákem ve své cele.

Jsme všichni jen v celách zavření?
Jsme všichni otroky svých předsudků?
Či někteří mají se skvěle, bez cel a opratí?
A pokud teď venku jsi, věz,
že žít cele je v cele nemožné !!!

Tak vezměme kladiva, do ruky srdce,
do dlaní rozum a na nohy odvahu,
a udeřme do brány, stůjme již na prahu,
změny jsou nasnadě, stačí jen chtít.
Pak Slunce ozáří i naší povahu.