Dilema...

Slyším křik, co dere se ven,
hlas mé duše, neni to sen.
Toužebně křičí, ja chci ven.
Zapomen prosim,na ten svůj sen.

Poslechnout znamená zdát se všeho,
vzdát se těch chvil co trávim jen stebou.
Srdce přepůlené, táhne do obou stran,
rozpůlit se nemůže.

Co dělat mám, kdo mi to poví,
Kdo radu dá, kdo vytáhne mě ze snění.
Srdce mi puká, bolest nesnesitelná,
rozhodnout se musím kam má cesta povede dál.

Cestičkou s ním, či cestičkou za tebou?
Co mě tam čeká...
Osud mě provázej, na cestách mých,
cestička stebou znamená jen smích.
Cestička s ním, krušná zdá se být,
tak mi ted pověz s kým mám dál jít.

Přemýšlím dlouho, přemýšlím stále.
I když to nesmím, myslím na tebe dále.
Každičkou minutu, co volnou mám,
myslím jen na tebe, proč ráda tě mám.
Proč nemůžeš být, ten co vedle mě spí,
proč jsi jen ten co o mě tajně sní.

Proč sedím tu se smutkem v obětí,
nikdy me nepustí.
Proč cítím se jak nevinné zvíře v zajetí,
když lovec seznamuje ho se smrtí.

Tak se cítím, není to sen,
nemůžu ven, jsem zajtá, bezbraná, v něm...