Vysvobozena dlaní tvou

Při mém trudném bdění,
bloudila jsem v osamění.
Ztracena ve vlastních vizích.
Náhle zjevila se mi - snad ze světů cizích.

Utkvěly mé oči, žasly! Nad tváří její.
Mé srdce vysvobozeno ze závějí,
zašeptalo tichým hlasem
ke své můze, trochu s třasem:

,,Ó, má paní. Splň mi přání.
Přišla jsi ke mne znenadání,
dovol srdci tvému vzplanout k mému.
Dej rozměr žití mému nicotnému."

Nabídnout jí nemůžu nic,
nic než pár počmáraných skic
a karty, co nemají líc.
Ani míň - ani víc.

A přesto ruku mou vzala do dlaní,
očima říkala: ,,plním ti tvé přání,
neb jsem v silném odhodlání,
že v tvém niterném malování,

shledávám hřejivou lásku.
A i když život můj visí na provázku,
tobě já věnuji hloubku mého cítění,
které se už nikdy nezmění".

Ach, jak šťasten člověk může býti,
když lásku dokáže ucítiti.
V oblacích - v jiném světě snadně usínám,
když její křehké tělo pevně objímám.

Nelze vyjádřit s jakou potýkám se vděčností,
že dlaň její obdařila mě svou něžností.

Žít s ní - poslední co zbývá,
Lásku, ať nám slavík zpívá...