Pravěká Bohyně

Nach tváří semišových medvědů,
bledá pleť zimního jitra,
cesty, co do ráje tě nevemou,
bídný vjem černého nitra,

Malý mráček pod okapem,
bílá šíje labutí,
tmavé oči za zrcadlem,
schovávající prokletí,

Otrhaná vazba knih,
rozsápaná rána z boje,
posledních hodin tik,
to je láska moje,

Na talíři déšť a místo chleba blesky,
k tomu chlebu med-záři měsíční,
modré stěny pavučin, unavené mezky,
dýku kalenou, ostružiny bez trní,

Místo šatu mléčnou mlhu a můj závoj?
Z kapek rosy háčkován,
vidím selku,faráře i knížecí konvoj,
náhrdelník můj v ohni země ukován,
mistry trpaslíky milým darem dán.

To jsem já, pravěká Bohyně,
vidím vás, však i vy mně,
ale vaše pýcha, co pilíře boří,
vám nic přiznat nedovolí,
přesto mé srdce stále hoří,
láskou k lidstvu samému,

které, ač s občasnou nevolí,
nade všechno miluji.