Jezdci

Všude jen šeď a dým
i slunce posmutnělé,
vše halí černý
hustý mrak.
Výpary z bažin
stromy ohořelé,
výkřiky temné
letí do oblak.

Do luk a lesů
jezdci zběsilí,
na černých koních
se zas ženou,
za nimi nářek a pláč
postroje potřísněné
pěnou.
Země se pod kopyty
ztrácí,
zůstává náruč prázdná,
ticho a strach.

V uvadlé trávě
havrani práci dokončili,
k černému nebi
černý stoupá dým.
Bělavé prázdné
oční důlky dětí
do nebe hledí
za němou otázkou.
Hledají odpovědi.

Stín jejich matek,
pahýlem stromů šeptá.

Takhle zas muselo to být,
jezdci apokalyptičtí
čas od času
své právo žádají,
pak země pláče
a zvony nepřestanou znít.