Navečer u Rýna

.

Obhlížím tok mohutné řeky
Ladné křivky vln se tříští o nábřežní hráz
Jsou rozjitřené jako lidské myšlenky
I ty se vlní řečištěm času nezávazně jen tak
Plynou si stále svým rozrůzněným rytmem někam v nenávratno
I ty se plavíš v podivném proudu
po ladných křivkách všeho
co v rostodivném světě lidí
ve všem spoluutváří tvé bytí . . .

Rýn souhlasně pokyvuje hlavou
je to můj nejmilejší kamarád a přítel
Zvolna jdu osamocen promenádou proti proudu
Z věže chrámu zazní zvon
Vyzvání k večerní modlitbě
zatím co slunce za obzor se sklání
odříkám skromných pár slov díků že stále ještě jsem . . .
A potom vzpomenu na obraz
Jean-François Millet - Klekání (Anděl páně)


.