Na bílém obláčku

Oblohou plnou bílých mráčků
plují si spousty dětských dráčků.

Než vítr obláčky rozfouká
a oni mi uletí dodaleka,
chytím si jeden za růžek
a na záda přiberu batůžek...

Nasednu na mráček
a vzdušnou cestou po nebi,
budu si na něm plouti do té doby,
než mi bude scházet tvoje objetí...

A z bílého obláčku budu koukat dolů,
poletím hodně daleko, přeletím nejvyšší horu...
Řekneš mi, jestli se nebudu bát,
vždyť je to přeci jen výška...

Můžu tě uklidnit,
tohle se mi bude jenom zdát,
bez tebe nikam neletím,
Miška...