Ve chvíli bolesti
V záblescích neštěstí
Prší.
Ten déšť však
jen po mých tvářích stéká
Když je tu ten vlak
co už jen na Tebe čeká.
Ve chvílích bolesti
V křečích mé nemoci
Prší.
Ten déšť však
jen na mém čele zasychá
Já sklopím zrak
a můj plytký dech utichá.
Ve chvílích bolesti
V rozkoši neřestí
Prší.
Ten déšť však
dopadá na naši horkou kůži
A po těch něžnostech pak
ty doneseš mi rudou růži.
Ve chvílích bolesti
V radosti, ve štěstí
Prší.
Ten déšť však
Neztrácí na síle
Dává mi mat,
ale já se nevzdám svého cíle.
Jiste...ruzi kuzi... ale me slo o to, ze mi tam ta ruze proste sedla...neco jako.. proste ztrata nevinnosti...mmch..dekuju za komentare..;)
23.11.2005 10:34:00 | mistake
Docela dobrá, jen rým růži - kůži je už tolikrát zprofanovaný... Raději nepoužívat a hledat něco jiného.
23.11.2005 10:24:00 | Krtica
Ten déšť emoce očisťuje
a ovzduší provoní...
líbí se mi, jak básenkuješ... :o)
23.11.2005 08:37:00 | Cecilka