Napsáno poté co jsi to udělal, kamaráde...

Nikdy jsem neřekla,
že všechno bude fajn...
A dnes naposled,
v koutě, s provazem v ruce...

Ohromeně zírám,
na náš strop...
Slzymi padají,
na rty a srdce mi zběsile buší...

Asi už tuší,
že jsem totálně na dně..
Zklamaná,
životem...

A to pokušení,
co mi nedá spát...
A vrhá stín,
na mou svatozář...

Pořád stejná,
ale přesto jiná...
Navěky odsouzená,
k depresím...

Ach, ano jsem to já,
možná opilá..
A možná jen,
naivně hloupá...

Nic s tím nenaděláš,
a přesto...
Mě začneš zítra,
soudit...

Budeš říkat,
že jsi mě měl rád...
A stejně,
nic nepochopíš...

Zavírám oči,
a koušu se do rtu...
Oprátku,
klidně si nasadím...

Počítám do tří,
abych zjistila...
Že se mám ráda,
a ukážu tomuhle zaranýmu světu...

Že nejsem srab,
že nejsem zbabělec...
Odejdu pryč,
ztratím se ve tmě s pocitem,
**že mi to za to nestojí**....