EMO DĚVČE Z INTERNETU

Ta mi to dala…
Vytmavila.
Že jsem prý mimo, říká mi.
Se chvěním v hlase vysvětluje,
jak blbí jsme my ostatní.
Když nechápeme, pomlouváme,
nevyzdvihujeme EMO styl.

Je to prý super, skvělá věc!
Co odvrh by jen pitomec,
jenž nerozumí smyslu žití.

Jak nádherné je přece býti
jen v černém, tmavém oděvu.
V duchu si říkám sama sobě,
copak je tohle za děvu?

Je jí tak patnáct, šestnáct let
v tom věku každýho štval svět.

A tak jí s tichou fascinací
poslouchám ze zvědavosti dál.
Přechází plynně do gradací:
„Aby vás, tupé, vítr vzal!
Koukněte na to: bílý sníh.
Nic víc mi nitro nerozvrací,
on dovolil si strašnou věc.
Proč je v tom problém, žádný kecy,
má padat černý na zem přec.“

Tak tohle už je na mne moc;
smát se mě nutí slova její.
Jen vypnout net a dobrou noc.

Je to fakt k smíchu, když se tak bije
za ten svůj báječnej ideál!
Ale i smutný, že se tak žije,
copak s ní asi bude dál?

Nechci však tady tak nějak kázat,
na to si věru netroufám…
Jen jeden tip jí můžu vzkázat,
třeba i potěší jak doufám:

Zajeď si děvče, v tom zimním čase,
zajeď si někam do ulic.
Tvá EMO duše snad naplní se,
snad oddechneš si s plných plic.
Tam v ulicích prašného města
Na chodnících leží si
V závějích těžkých, kde bývala cesta
Špinavě černý EMO sníh.

Já nechci si dělat legraci z lidí,
co žijou si dle svého idolu.
Jen brala bych od nich toleranci
a možnost k vyjádření názoru.