Poezie pro o otce

Anotace: Pro toho jenž mi nejvíc na světě chybí...

Kde je Tvá ruka,
co utěšila malé děvčátko s odřenými koleny,
jen svým pohlazením?

Kdo to ví?
Když já to nevím....

Kde jsou ty nebesky modré oči,
jenž pohledem do nich,
děvčátko vidělo miliony třpitivých se hvězdiček?

Kéž bych věděla,
poslala bych nespočetno hubiček...

Kde je ten hlas,
co pohupoval se v klidným dozvuku,
vyprávěných historek?

Kéž slyšet ho zas,
a být plna vlastních domněnek...

Kde je ten úsměv,
co vykouzlil ten její úsměv,
a zároven pohladil ji na duši?

Bez toho jejího úsměvu,
jí to vůbec nesluší...

Kde jsou ty prsty,
co hladily ji vlásky?

Kde jsou ta slova,
plna otcovské lásky?

Kde je ten,
co říkala mu:
"Tati, já jsem princezna jen Tvoje!"?

Kde jsou ústa,
z kterých slyšela:
"Holčičko moje"?

"Nemusíš se bát,
já vždycky budu Tě mít rád!"