Věčné verše

Anotace: duševní bohatství Vesmíru nemůže zaniknout

Průměrný život, jaký žil každý člověk,
žena, dvě dětičky, smrtelné choroby,
zážitky, vzpomínky a marná toužení,
potměšilost, lidská zášť, zloba a nevděk.

Krásu ducha by mu však leckdo záviděl,
obklopen hloubkou svých kouzelných myšlenek,
vytvořil verše na stařičkém komputeru,
tak zvláštní, jaké svět nikdy snad neviděl.

Nekonečné, nešťastné, veliké lásky,
románky něžného citu, co zbožňoval,
ženy jež ztotožnil s vílami z pohádky,
všechno, čím žil, přeměnil v textové řádky.

Rádi torza veršů si četli přátelé,
snad všichni mu radili, aby je vydal,
z důvodů nemístné vrozené skromnosti,
nebyly do knih však nikdy dost dospělé.

Po dané době se jeho čas naplnil,
jako žil, zmizel, a svět o tom nevěděl,
počítač příbuzní vrátili do firmy
a záhy ho síťový správce vyřadil.

Co bylo třeba pro další chod podniku
zkopírovali na chatrné diskety,
avšak v hardisku vzácné poklady ducha,
odsouzené z hlouposti byly k zániku.

Verše pak svobodně unikly z harwaru,
když se po čase počítač obrátil v prach,
vydaly svobodně se k dalekým hvězdám
a staly se věčnou součástí Vesmíru.

Vzepětí duše má trvalou hodnotu,
které beze stopy se nemůže ztratit,
někde časem básník podobně vnímavý
pronikne duší svou prostorem v nicotu.

Věčné myšlenky tak časem se vrátí zpět,
ve verších mladého autora ze zítřka,
ve třicátémtřetím, či dalším století,
a na světě vykvete potom vzácný květ.