Kadeř vlasů

Zima,
zamrzlá v pramen plavých vlasů,
tyká si důvěrně
s jinovatkou.
A slova,
co kdosi zaslal do rozhlasu,
nabízí dotěrně
slast rozkošnou, leč krátkou.

Nechávám z rozmaru
vyhasnout krby vroucích přání.
Jablko nesváru
horoucně líbám.

Kdo mi brání?
Poutníky sinalé před branou Avalonu
nechat se choulit v hloupé vizi,
že budou ušetřeni skonu.
A že zlolajná zima zmizí.

Já sama vykám
plané tužbě.
,,Zda madame, zda se družit chcete?''
jí tiše šeptám, nenaříkám.
Z tesknění pšenka nevykvete.

Však nedá-li mi souhlas k družbě,
pak v noci, hříšně, potají
jí uloupím tu kadeř vlasů
a vylisovat do atlasu,
(kam kadeře se dávají)
do knihy marných snů a přání
zasunu plavých vlasů pramen.

Když papír kadeř neuchrání,
pak s ní i se mnou bude ámen!