Mezi nocí a dnem

Jak poustevník na břehu noci sedával jsem,
slepé oči do tmy dychtivě upíral
a čekal na hvězdy, až padnou na zem,
abych je sebral a rukávem utíral.

Ten kousek hladkého oblázku z nebe,
zahřál mé staré prokřehlé prsty,
uvnitř však stále mě podivně zebe
a vesmír kolem mne dále je pustý.

Občas se nebem nade mnou prožene kometa,
srdce mé upřímnou radostí jásá,
když slepým nadějím uletí pryč do světa,
s ní víra má závratně v temnotu klesá.

Tou temnotou probleskne bílé světlo denní,
špendlíky hvězd náhle zatlačí den,
další teď přidal se, to už je jisté,
nejsem už sám, skončil zlý sen.

Jak souputník na kraji dne teď stojím,
oči otevřela mi slunce jasná zář,
jediné o co se vskutku teď bojím,
zda nezmizí a bude svítit dál na mou tvář.