Ztracená
Ztracená
Stojím v davu,
křičím - neslyšená,
můj hlas se v ozvěně duté vrací,
hledím - oslepená,
okolní svět obrysy ztrácí,
kolem se hrnou proudy lidí,
ale nikdo z nich mě nevidí,
zdá se, že se mě dotýkají,
jejich ruce skrze mě pronikají,
já křičím - nikdo mě neslyší,
jeden hlas od jiného v davu se neliší,
padám na kolena,
mezi žebra odhalená,
vrážím si dýku,
v posledním vzlyku
volám - Už mě někdo slyší?
neslyší, pro ně jsem nikdy nežila,
i kdybych sebevíc křičela slyšet bych nebyla
Komentáře (4)
Komentujících (4)
Doporučit
Tisk
Ahoj. Vážně nemám příliš času, tak se omlouvám, že jsem tu tak dlouho nebyl. Začal jsem tě pročítat od nejnovějších a celkem jsem koukal - vlastně jsem tě ani nepoznával. Tahle už mi ale připomněla starý dobrý časy...:-). Jsem rád, žes nezapomněla ani na tuhle část svojí tvorby. Každopádně jsem si zas rád něco od tebe přečetl.
JVP
09.12.2005 15:27:00 | Jan Václav Pražský
Tánička už to řekla i za mě, vystihla jsi to přesně, velmi povedené dílo - 100!
01.12.2005 10:39:00 | Kubino 2
Křičet a nebýt slyšet asi zná každý z nás...Nebo to aspoň tvrdí, však málo lidí to dokáže pochopit a vědět jaký to je..HEzky napsanýýý:) Jen s tou dýkou opatrně, moha by ti ublííížit, ještě více.
27.11.2005 11:46:00 | makretka
úžasně napsaný..opravdu krásný.. tvoje pocity dobře znám..křičím a nikdo neslyší.. člověk si musí najít někoho kdo ho bude poslouchat kdykoliv..jenže to je právě to těžké..držím pěsti..
27.11.2005 11:40:00 | Terry
