Já, Jazyk český

Anotace: Možná nudné téma, téma mateřského jazyka...téma, které se nás dotýká každým dnem, ať už si to uvědomujeme nebo ne. Báseň na téma jazyka českého.

Jsem jen Váš.
Ve dne i v noci. Toužím víc.
Já neopouštím.
Ve zdraví i v nemoci, ať už vůbec něco máš.
Či nic.

Však ptáti se smím,
zda víš, kým jsem?
Zda neproplouváš životem sám,
zmaten, opuštěn,
chladný jak já na tvých rtech se cítívám?

Já jsem jen Váš.
Jsem Vaším synem, jsem Vaší dcerou.
A Vy na mě tak!
Snad nedoufáš v mou cudnost? Toť můj úděl! To mě si lidé nevyberou.
Tak proto Vy na mě tak?

Kdys nazvali mne jazykem. Nazvali mne tím, kým jsem.
A pak mne… běda jim… jak ptáčka v kleci trýznili!
Vždyť mohli!
Byl jsem zabit, pánové! Skoro!
Hůl přes mne ohnuli, mučili, jak bolestné, jak marný vzdor… oni mohli.

Ve svých kruzích byl jsem lordem.
Kudrlinka sem, zlato, stříbro tam, ach ano, já býval král!
Můj lid mne miloval.
Pak přišli muži s kordem.
Od té doby v těle svém cítím tu bolest s jejich příchodem…

Já stal se něčím prázdným, hříšníkem hodným uvrhnutí
v moci pekelné.
Žil jsem skryt v žaláři, snad hoden svého trestu? Proč?
Však k chladné mříži svá pírka snesly vize kouzelné, co
nutily mne k přežití. Jas jitřních sluncí v temnou noc, jenž vytyčuje cestu.

S mým tělem zmiz i básníkův brk,
co kdys v mně budil pýchu. Kterýmž zněl národa hlas,
hřejíc krk, když teplo země vzal zas ďas, i v tichu skládal melodie
notu po notě,
propůjčujíc dokonalost i bídné sprostotě.

A Vy na mě tak!
Kde vzala se ta nenávist, opovržení a zlost?
Když zpoza rohu neznámí se oháněli krutostí a volali prý dost…už dost!
Láli, že společnost tahle kdes nechala ctnost všechnu a její úděl je jen sluhou se státi…
…takhle nutili nás se báti.

Od těch dob už čas jen stál.
Já mizel jsem.
Já umíral.
Kapky černě z brku, zrovna tak jak rosa zasychaly na listech,
a já se smyčkou na krku cítil, jak pomalu se krátí dech.

Však jak já věřil, tak věřili i páni,
kteří se odmítali vzdát.
Na černobílé stráni plné pestrobarevných slov
Já počal opět vykvétat, spadanými lístky pokrývat
svůj pomyslný rov.

Ó dobrý Bože, děkuji!
Tys mne vyslyšel.
Tys mou spásou!
Za ty muže Ti děkuji!
Pro svou kostru bezmasou já nové tělo vyhlížel, jsem živ, já… já jsem živ…

Milujte mne, jsem jen Váš!
Jsem Vaší chloubou, Vaším odkazem,
ach ano, jsem!
Jsem duše Vaší obrazem, jsem mecenáš, jsem jazykem, to pro Vás tu jsem…
Nač tedy stráž pro mne?

Jsem Váš i svůj.
Nyní již je tomu tak.
Kdys dávno zrod můj provázel průvod blahých tváří,
dnes třeba hlídat mou minulost.
Jak ne vždy slunce jasně září tak i já znám pomíjivost.


Vy víte, kdo já jsem.
Vy to víte.
Jsem budoucno… a minulost,
když v noci spíte, vrací se k Vám,
ač zdá se snem. Co pak, když bdíte, teď se ptám?



Ať už změní země ráz
a všechno tady zhyne,
věřím v tu prostou naději, že já dál budu žít.
A i když bude světlo jiné a horký bude mráz,
Tak já věřím v naději, že v srdcích mě budete ctít.

Jsem jen Váš.
Ve dne i v noci.
Mlád, ač velmi stár.
Jsem Jazyk český, dílo Vaše, část Vašeho Já.
Bez pomoci jsoucnost moje zhola pár let má, avšak ať už v dobrém nebo ve zlém,

já zůstanu Váš.