Krajinou kráčí Sókratés.

Krajina člověkem umučená
na každém kroku
čpí touha vlastnit
neustále říkat
truhlice má je plná
po nocích
místo hvězd
počítat zlatá zrna
leč tím vším
nepomůžeš sobě
neboť v hrobě
ni hovno patřit
bude Tobě.

Krajina úctou posvěcená
navečer vrata všech
gruntů dokořán
domů se vrací
tatíčkovy koně
chlapec bosý
od studny nosí
vědro za vědrem
znavení oři
hlavy do žlabů noří
hospodář usíná
na rukou s růžencem.

Krajinou kráčí Sókratés
za ním
tmy pod svícny není
rovy zakopaných psů
zejí prázdnotou
mocichtiví klamat nemohou
se svou nahotou
opět ukrývají se v davu
a přítel pravdy
stádem donucen
k ústům s úsměvem
pozvedá misku bolehlavu.