kalená...

měl jsem za to
že už se zahojila
ale
chyba lávky
nepřítel z dávných časů
zasutých v nepaměti
se vrátil zpátky...

zběsile proběhl jsem
průvodem oživlých mrtvol
každodenních protagonistů
divadla v ulicích světa
a zhroutil se
zkroucený bolestí
rozjitřených ran
zešedivělý časem
do povlávajícího stínu
majestátních buků
v zámeckém parku
u mramorových bloků
zkamenělých explozí
divokých fantazií pestrosti
neznámých autorů...

Ona se nevzdává
stojí klidně opodál
ve svetru z cejby
s trsem vřesu a čeká...

dáma co mi stále připomíná
tu špetku dobra
co někde uvnitř kdysi zasadila...

tak přece
vím to
nežiju do ztracena...

zvedl jsem se
kráčím k ní
ona se usmívá
a jde mi naproti....

Fortuna...