klouzavě...
klouzavě...
stojím mírně rozkročen
v nitru zaraženou sekyru
na rozvalinách kamenné zdi
bývalého kruhu
smíchané se spadanými jablky
mezi menhiry
a nízko nad obzorem
v šedé postavě šibenice
visí blednoucí slunce...
životní záseky ve tváři
vytváří hluboké kaňony
ale přesto jsem
po sté připraven
touhou zachytit se na skále
hladké jako sklo
a být ti nablízku
i s těmi dírami
co zanecháváš pohledy v mém srdci
jako průbojné nabojnice...
jsem čelní narážeč
do koncovek
posunovač dění
rostoucího stromu z měsíce
osamocený odvážlivec
vstupující
do tvé rozžhavené pece...
nikdy to nevzdám
protože
neváhám
roztavit se
v tvé řece...
Komentáře (10)
Komentujících (10)
Doporučit
Tisk
To by mně zajímalo Skelníku,jaký ty máš(máš-li vůbec) bod tavu...obecně řečeno...Musí se neustále pérovat ,aby pružilo....:-)
14.12.2009 17:20:00 | zvířenka
..nikdy to nevzdám..
i když vytrženo z kontextu
:-) moje malé dnešní pousmání :-)
kuji
10.12.2009 19:52:00 | floreciente
je základ - nevzdat to nikdy..a když je těžko..jít načerpat energii k Menhirům..:o))
10.12.2009 18:43:00 | Agniezka
