Rozsypává den na kameny

Rozsypané v čase nečasů
z keltského kruhu do rýh v dlani
sedřené kvádry shrbených věků
stáli vzpřímeni tak mladí
hloupí milenci
bylo-li to tak.

Možná nic než prázdno mezi prsty
prchlé z vřesovišť,
jež prorůstalo do života ze slatě
ptalo se úst
co si myslí o věčném
a ze srdce mlčelo se o lásce.

Kamene ubývá poznenáhlu
než dlanitolistý podzim
vztáhne nahé prsty
v nichž dotepává letošní míza
měníme se jako ty listy
padlí pod nabylé křížové kvádry
už potisící.

Rozevlátým prachem kolem boků velšských žen
bude ráno proudem travin plout
a řekne jim vše co mělo
holým větvím o slunci
jež rozsypává den na kameny.