listí na stromě se sešikovalo
do ptačího tvaru
a vzlétlo...
půlnoční kachna si zapěla labutí píseň
tím svým originálně nespisovným dialektem
z hloubky potemnělého kopce
odstrčeného stranou světa
se lehce vynořil Leviatan
kterému v útrobách srdce
tiká sem tam časem...
no tak co by
duši naruby si dám
jako otevřený deštník
slunce i déšť si nachytám...
dívám se na příboj
ten věčný boj otázek
moře a pevniny
kdo zvítězí
sám se svou milou přítelkyní
samotou
mám ji rád
v jejím mlčení
jsou totiž ony odpovědi...
vzal jsem si černý oblek
vím je trochu potřísněný červení
a ty v noční košili
pohladíš mne zase po tváři
jemným ostřím
a já ti řeknu
dobrou ty moje Ráno...
víš
až ten deštník jednou sklapnu
jako víko od klavíru
sbalím si svou duši do víru
a rozptýlím se
k tobě do vesmíru
ke hvězdám...
až ten deštník jednou sklapnem
a rozevře se náruč druhého břehu
pak dotkneme se bosou nohou prostoru
až přibelhá se stařec čas a bundu v chladu zapne
svou dlaní značně zvrásněnou předá moudrost i něhu
tak i ti co maj´dolů jít vystoupaj´nahoru...:o))
13.01.2010 12:54:00 | šuměnka
Dobrou,ty moje Ráno...
zas úžasně psáno...!
(a pak se mi diví
že chtěla bych básníka
co slovy zlehka odmyká
brány k duši...:-)
04.01.2010 00:22:00 | Zefi