Květina

Spatřil jsem květinu, v trávě tak ležela
zvednul ji, přivoněl, duše mi zněžněla
nebyl to dotek jen, nebeské samoty,
bylo to poselství, ze snů a dřímoty.

V dřímotě věštil prach, soucitně nesnělý
kdo ví, snad osud nás, navždy už rozdělí
prsty se zachvěly, strnule bez dechu
držel jsem květinu, čekajíc útěchu.

Útěcha prolétla, srdcem, jak básní děj
kdo nechal tam květinu, tulák či čaroděj
odkud ten znáný hlas, pohádkám stvořený
kdo dal mým očím lesk, dávno již zčeřený?

V každém z nás rozkvétá, nádherná květina
dívá se září hvězd, jak svět dnes usíná
vepsaná do nebe, do srdce člověka
do jeho věčných cest, jak touha odvěká.