Tympány hřměly

NEŽ ZAČNU PSÁT, CHTĚLA BYCH SDĚLIT, ŽE V BÁSNI SE SKRÝVÁ NÁZEV TÉ SKLADBY A CELÁ BÁSEŇ JE VLASTNĚ JEJÍ CHARAKTERISTIKOU, PROTO SE NEOSTÝCHEJTE ZEPTAT SE MNE NA JEJÍ NÁZEV.

Tympány hřmějí jako hromy v kraji
a vzrušením se chvěje každá struna.
Jak kapky deště žestě hrají, hrají,
to celé zní jak bouře od Peruna.

Eden je rájem, místem božské krásy,
je plný divů, naděje a snění.
Však pozemský sbor s upřímnými hlasy
je také rajský, i když z ráje není.


Daleké země ve smyčcích jsou skryty,
fagot zas jemně hladí uši moje.
Sbor vypráví nám indiánské mýty
a prérie se vešla do hoboje.

Evropa je té skladbě domovinou,
leč nepatří nám, patří Americe.
Však její tóny ve mně nezahynou
a vždy mi blízké budou víc než více.

U srdce hřeje dílo Dvořákovo,
když sedím tiše v síni Dvořákově.
A každé lživé, vymyšlené slovo
z úst sólistů by znělo opravdově.

Mladičké tóny kvetou, starší zrají,
pak pohltí je potlesk, ticho, chlad.
Život ten krátký překypuje taji.
Nestačí slyšet, ale poslouchat.