Bloudím všemi pokoji mojí duše

S očima upřenýma do stropu
vzpomínám
ač si přeju zapomínat,
a představy,
které mám
si dělají,
co se jim zlíbí.
Jsem proti nim sám
a snadno mě přemůžou.
Chvíli jen tak bloudím
všemi pokoji
mojí duše,
kam cizí nemůžou
a ze dna myšlenek
na mě dopadá tíseň,
asi jako
když dopiješ sklenici
a nevíš
kolikátá byla,
jako když se s někým pomiluješ
a ráno nevíš,
co říct