Ona usíná poslední

Řekla jsem nenávidím,
trpká slova z mých úst,
a jednou ti mámo prozradím,
že my dvě měli by jsme strůst.
Jednou si probodnu dlaň,
a usměju se v zrcadlení,
nebudu platit žádnou světa daň,
jen zastesknu si pro ztrácení.
Tvá krev ve mě se hřeje více,
a já vím, že bys dýchala,
kdybych probodla si plíce,
kdybych v dešti se topila.
A až přijdu za tebou, mámo
chceš pohoupat mě v náruči.
Nikdy se neprosí snadno,
když srdce jinak poroučí.
Brzo se v mysli utíká,
s bílým ručníkem v ryngu,
a nikdo v davu neříká,
vážená slova díků.
A tak to tady chodí,
jednou polkeneš slinu lásky,
jednou řekneš nenávidí,
v zrcadle zahlédneš další vrásky,
a můza za ramenem ti hledí.
A naše cosi občas ví,
a nebrečí slabostí do dlaní,
že s mámou se nejlíp sní,
že ona usíná poslední.