Nevyjádřitelné?

Už zase čmárá. Čáry, obrysy nebo co.
Najednou přestala. Co to vlastně je?
Další anděl? Zase slepíš mu křídla?
Neslepíš! Už uvěznila jsi jich dost!

Musím, jinak uletí! Chápeš? Vidíš v něm jen máloco,
ale nevíš, co všechno uvnitř a tam…se skvěje,
copak všechno, všechno bys jen tak přehlídla?
Jak můžeš mít v sobě takovou zlost?!

Ty bezcito! Vrať mi je, ty jediné,
jen s nimi mohu mockrát převracet slova
a nejen je, tolikrát, až tak moc,
nevědomě ubližovat sama sobě.

Však to nádherné, mít všechny, každé jiné,
ráno i večer…a zítra znova,
nejhorší však, přijde-li noc,
za pravdu dají realitě, té zlobě.

Jak obrázkovou knížku si to číst,
s mrazivými slovy uprostřed stránky,
jak ořechy co zhořknou na jazyku jíst,
jak dívat se na černající červánky.