Transformace stáří

Ztrácím se pozvolna ze světa,
z toho světa, co měl jsem rád,
neviditelný pro okolí svoje,
stávám se součástí země,
u nás tady v šedé betonové čtvrti,
kde kořeny mne v zemi drží.

Nenápadně se vtěluji ve stromy,
s korunami košatými, velké stromy,
užitečné nám a spoustě tvorů,
i když si jich skoro nikdo neváží,
všechny ze země rostou stromy,
čím starší, tím hezčí jsou ty stromy.

Stromy vysoké na kouscích země,
remízcích, co se domům nehodí,
a na starém železničním náspu,
kde vlaky už půl století nesupí,
tam země, stromy a tvorové,
nikterak shon města neruší.

Já ve kmenech stromů,
ty neužitečné kousky půdy
a starý železniční násep,
tak dobře si spolu rozumí,
vrostl jsem zde do země,
ať se to komu chce nelíbí.

Nesvítí zelená na semaforu,
v pokladně už jízdenky nemají,
vím, že příjezd zpožděné lokálky,
po vytrhaných kolejích v býlí,
která by mě jinam přesadila,
mi do konce mých dnů nehrozí.