Opuncie po kapsách

stočená do sebe
topím se
úzkostí z místa
kde jsem uvězněná
jako bys mě nutil skládat puzzle
z tisíce dílků
zůstanu navždy mrtvá
netrpělivostí a vztekem


snad jen
pro ten kousek modré oblohy
co stále vidím
proužek blankytný
a
pro hrbolky na tvém hrudníku
dál ulamuji kousky karamelu
a čokoládu nechávám rozpouštět po kapsách


přistávací světla šeptají nebezpečí
a já
cítím to odčerpávání lásky
nelze se vykroutit z vlastního života
tak přisátá jako k respirátoru
lapám po vzduchu


a svou opuncii
tuhou pichlavou zvenku
loupu
olupuji
pro to sladké uvnitř