Rovnice

V dlani nervózně žmoulá propisku,
oči už dlouho klíží se jí únavou,
marně pátrá po zmizelém východisku,
východisku smazaném záplavou.

Tichá záplava, nikdo ji neviděl,
jen do ní jak nůž se zařízla,
byla k něčemu asi jako příděl
a ona v ní nadobro uvízla.

Sedí nad stolem, horečně počítá,
zběsile píše, čísla, písmena, škrtá pak,
tohle nevychází, tiše přemítá,
do hlavy derouce se ten příšerný tlak.

Myšlenky nablízku jsou jí zas,
neznámé na jednu stranu a počítat,
podle pravidel jak učili nás,
už nemůže, začíná svítat.

Hlava na stůl jí upadá
naprostým vyčerpáním.
Možná tam (uvnitř) se to rozpadá,
víc a víc.

Příliš moc neznámých

Nelze

Neexistuje

Nemá řešení