Šmíruju...

Sluní se spousty svlečených slečen
za jejich odvahu jsem jim vděčen.
Ale když večer slunce zapadá
vytrácí se moje skvělá nálada.

V rákosí tajný úkryt mám
cestičku k němu já jenom znám.
Jako vědec maskován tady jsem
těla lepá pozoruju každý den.

Šmíruju, šmíruju, šmíruju
digifoťák cvaká pilně.
Šmíruju, šmíruju, šmíruju
a tvářím se přitom vilně...

Drzý k bujným vnadám
vlezlý tajně do jejich přízně.
Na tabu místa jen tupě zírám
objeví mě a dlaněmi odpoví řízně.

Divnou hru semnou hrajou
něco jako ,,Padla facka na sále”
Modřinami a šrámy nezlomen
v rákosí se skrývám dále.

Šmíruju, šmíruju, šmíruju
čočky triedru pilně leštím.
Šmíruju, šmíruju, šmíruju
oči na tu krásu třeštím...