Přemýšlím...

Bez mysli a citu...
kouř stoupá z rozpálené silnice za úsvitu,
obrazy vyvedené v brizolitu..
a cáry z igelitu,
co pokrývaly každou větu,
kolemdoucí ukázali prostořekost světu...

bezmyšlenkově...

Slepě,
bez kyselého děště,
kdy prosí,
namoč nás trošku ještě...

Levný odér osvěžovače vzduchu,
dostává se pod kůži,
rozsekanou trny růží,
mozek hlásí poruchu..

Všechno kolem nervy drásá,
nikde žádná světa krása,
I když...
ona tu vlastně stejně nikdy nebyla,
jen naivní tělíčka ji kdy cítila.

Vzbudit se do rána s dobrou náladou,
snad řídit se tím,
jako zásadou...
Ale já vztávám rozespalá,
tohle mi ubírá i ta mála...
energie co ještě mám...

Jen co se probudím,
večer už v dálce hledám,
až nejdůležitějšího človíčka mého srdce uvidim,
a už nikomu,
nikomu ho nedám...
Sluneční paprsky po obloze posbírám,
a potom,
ho od hlavy až k patě zulíbám...