O stínech

Věci se všední stávají, až člověk z nich všednost udělá
I život je denní všedností, ať k pláči, či k libosti
Jednou nás konec dostihne … on zatím se plížil jen opodál,
ale čím víc čas utíká a čím víc slz v v srdci a na tvářích přibývá
je najednou na dohled
A čím delší cestu slzy, co spoustu ve tváři rýh musí překonat
Tím slabší život zbývá v nás………………………………………

Tak utekl další den, já neohlíd se za sebe
Večer se přiblížil jak rytíř bez zbroje

Plížil se kolem šedých zdi
Plížil se lesem i travou pod stráni
Plížil se denní všedností

Roztáhl se jak mrak, co v bouřce
Nic dobrého nevěstí……..

Tehdy den se nachýlil
Dřív než bych si to přál
Tehdy všechno končilo
A já umíral…………………

Já zpíval píseň o lásce a veselí
Však v tváři už tehdy měl jsem zlověstné znamení
V tváři…? spíš v očích a ve vráskách na čele

Já cítil místo tepla jen zimu po těle

Tehdy před léty, když zpátky jsem se podíval, ten stín byl
Ve velké dálce a já miloval

Ale věděl jsem, že tam je..za lásku já se chtěl prát
Ale teď vzdávám život, já nejsem nadšen, ale rád

Nezlobím se na ten stín, jsem smířen s osudem
Neumírám mlád ani stár pln bolesti
Jsem plný vzpomínek a tebe radosti………

K tobě stín přišel dřív, asi jsi stála pod lesem
Já čekal na něj dlouho…..

Však lásko………………Tady jsem………

A den se nachýlil a přikryl celý kraj
Však než se tak stalo já šel mu naproti
A přepad přes okraj…….. a po letech zase miloval……….