Dobrý můj smutku

Dobrý můj smutku,
u tebe vše tak prosté
žalost tvá
i něha tvá,
zasetá, požatá, sklizená.

Posvátný klid tvůj zdobí,
krása utajených kaplí,
- kde slova tak tichá,
- kde prosby tak vroucí.
pronáší člověk nemohoucí.

Úlitby slz jsou tak srdcervoucí!

Dobrá má chvíle,
zrozená z víry,
ranní nach tě zdobí
když spočívám na svém loži.

A útěcha tvá,
i krása tvá,
tak poklidná,
tak v tobě,
v jezerní tůni jak v hrobě,
na kamenné cestě,
- dobrá jak chléb, tak síla tvá.

Přežila vzestupy i pády,
stavěla hrady, bořila katedrály,
a zástupy myšlenek v tobě se zhlédly,
po šílených závratích do trávy si sedly,
aby se v tobě navždy usídlily.

Pokud něco chci,
pak zažehnat smutek
a nalézt dobrou chvíli!