Ianuarius

Ve zbytku záclon pod chodidlem
kde odráží se němý svět
vzpomínky snadno smyjou mýdlem
kdo procházejí tam i zpět

V osobním vztahu k nedůvěře
s pocitem, s nímž se nedá žít
že v závěru každé hádky
bůh Ianus hlídá všechny dveře
z konců nás vrací na začátky
a kruhy nelze rozpojit

Jen zbytky záclon pod chodidly
už rozlišují „dřív“ a „teď“
přátelství, kde dvě tváře sídlí
jen jednu z nich znám nazpaměť
S úsměvem Venuše, který je bezcenný
protože nic není jako včera
dnes stojím ve dveřích se strachem Vereny
a dýchám s odvahou Olivera