Blues pro Černou Mandarinku

Jsem Malá Černá Duše a Temný je můj svět
Jak být sama vprostřed lidí Bych mohla vyprávět
Prý jen závoj černý moji Duši moji Mysl moje Srdce halí
Závoj tkaný všemi Smutky zblízka nebo zdáli

Prý pod závojem černým ta Má duše stříbrem jasným září
A všem mým dobrým známým že Vidět se to zdaří
A také že je moje srdce stále Krásně nevinné
Proč jen to každý vidí Jen jenom já ne

Sama chodím Sama ležím Se smutkem jen kamarádím
Ze všech koutů na mne Strach a Zloba civí Svým pohledem zlým
A když utrápená pláčem Na chviličku usínám
Děsný sen mne budí krutým smíchem: Vítej k nám!

I schoulena pod peřinou ve strašlivém Nebezpečí bdím
Bez milosti nepřítelem sobě Já jsem největším
Už nenajdu si místo které Útěchu mi skýtá
Když je moje duše sama sebou Zleva Zprava Zbitá

Na polštáři spává se mnou tenká ostrá Žiletka odhodlání
Já ji občas jemně hladím Svojí malou dlaní
Vím že někdy stačí jen jen Jediný řez pouhý
Splynou ze žil všechny moje Strasti Zmatky Zármutky i Touhy

Však ve chvíli nejčernější náhle Signál mi telefon dává
Od osoby milé září Pro mne tu na displeji zpráva
Zas naberu aspoň chvíli do Života Sílu
A prstíkem svým na klávesy ťukám: - - -
- - - - - - - - - - - - - - - - - - OK Ještě žiju

(po mezihře a sólové improvizaci se opakují poslední dvě sloky)
.
.
.
.
.
.
Tak se omlouvám všem, kteří budou číst komentáře, že se tam opět "někdo" ukájel.
Že se "někdo" pousiloval posrážet hodnocení (bylo tu už 80%, stejně jako u minulého "Blues"), patří už bohužel k "zaječímu folklóru" těchto stránek.