Kvete, i když...

Postrádám nepostradatelnou touhu
na cizích cestách v putování
od města k městu s němou tváří
v betonových šlépějích
kde neztratí se v nocích hřích
a hvězdy pošednou
jen tak, najednou,
když...

přede mnou klene se
spadená opona z nebeských krás
pod pouliční lampou
na křídlech padlých andělů
v hedvábných šatech z pavučin
tichý, nevinný, kamenný splín
s azurovým odstínem zimního deště
a podzemním tanci zasypaných osudů
přitom vznáší se vzpomínky
mezi listy stromů - bez studu
které vadnou a nepřichází domů
v dálkách upřený pohled v bdění
nekonečných pokušení
tužeb a přání
v klamném zdání všedních dní
nerozvitý květ citů

poslední...

....navzdory ročnímu období

znovu VYKVÉTÁ,
i když nemá pro koho..