Má představa o smrti poezie.

Již vetchý truhlář poslední hřeb svůj vráží,
kříž uhlem kreslí rukou zemdlelou,
není zde nikoho, kdo mrtvých si snad váží,
modlitbu odříkat chce s tváří holenou.

Pohřební vůz do břečky kola noří,
chybí zde slz, jen vítr vane chladný,
po nás prý potopa, svět všechno staré boří,
smuteční průvod neviděn, ...no jistě, nejde žádný.

Tma černý flór jak tkadlena si spřádá,
noc ryje vrásku na mém churném čele,
tisící z vloček na chladnou zemi padá,
kam oko dohlédne si bílý rubáš stele.

Jen já, ta sirota, poslední sbohem dávám,
kdo chladem chvěje se nevěří v ledů tání,
dát růže na hrob já přesto dosud váhám,
...kvítek, co vykvet nám, nevěří v umírání.