Samota

Den ze dne návštěva dorazí,
po zádech znovu mě zamrazí,
oblečená celá v černém,
do gauče si spolu sednem.

Hovory plané plynou celý den,
až přijde pán s temným večerem,
dáma v černém pryč se poroučí,
to on místo ní teď sedí na gauči.

Zas a znovu prázdná slova plynou,
mezi čtyřmi stěnami bídně hynou,
po marném boji za smysl všeho,
vyháním nad ránem z gauče i jeho.

Konečně sám si sednu a přemítám,
návštěvy další raději odmítám.
Snídani naseká žiletky ostrý hrot,
povzbuzení přijde tak akorát vhod.

Zelená oblaka po nebi se pak honí,
slzy žluté na zemi pustou roní.
Potácím se krajinou pustou sám,
příběhy prázdné jak vyprávím Vám.

Vyprávím příběhy co hosté zanechali,
co těžko zaznamenat na papír se daly.
Já se přes to snažit budu dál,
abych hru života dál hrál.

Nevyhraju...Pat neexistuje, ale přes to budu bojovat do posledního dechu.