Čas návratu

Procházím zmrzlou krajinou
zapomenutým úvozem nad vesnicí
úvozem, který před léty prošlapávala procesí.

Procházím kolem božích muk stojících na rozcestí
pradávné památky na tyrana
Pontia Pilata.

Procházím smíšeným lesem s průsekem
pro křížovou cestu, po které zbyly jen
rozvalené a polámané kamenné kříže
až ke kapli
kdysi zasvěcené panně Marii.

Za sebou za svými zády
nechávám skoro severskou scenérii
finské ságy.
Z pár sněhem zavátých stavení
přidřepnutých v dolíku
stoupá líně kouř z komínů
odnášený přirozeným prouděním vzduchu.

Komornost pohledu je tak kýčovitě odzbrojující
že mi vhání slzy do očí.

Před sebou mám a rozmazaně vidím
pouze nelidskou zkázu
napůl rozbořené a křovím prorostlé kaple.
Odosobněnou zpověď lidské tuposti.
Stojím tu sám se sebou
a není nikdo, na koho svalit
všechny mé viny.

Zůstávám pouze já, uprostřed zmrzlé krajiny.
Nečekám zázraky
které dříve věřící i nevěřící
tomuto místu přisuzovali.
Cítím jen jakési uspokojení
vymykající se všem běžným prožitkům
které lze v nejlepším slova smyslu
nazvat intimními.

Symfonická vzletnost dne
zdrsněná vlhkým mrazem
přechází pomalým krokem
do všeobjímajícího smutku podvečera
vděčného společníka, jenž mě omývá
emocionálním šploucháním až do morku kostí.

Čas návratu.