Mistr Bašó píše haiku o zvuku vody

...

Pečlivě cvičeným pohybem
rozetřít tušový prášek

Škraloupem vazké černi
potáhnout těrnou misku

Aby žbluňknutí štětce o hladinu rýžového papíru
zastihlo žábu právě v rozhodujícím okamžiku váhání
zda propnutím stehenních svalů
roztříštit vyleštěné zrcadlo rybníka
i za cenu onoho burcujícího vyšplíchnutí zvuku
v nekonečně soustředných kruzích

Lehce, jemně a bez nátlaku
přiložit koneček štětce do prokvetlých lodyh rákosí
a přinutit báseň
aby se stala onomatopoickou skutečností


"Do staré tůně
skočila žába
...
Jaké ticho!"

.