Kamenná mohyla

Ve stínu kamene
kdopak si jednou vzpomene
na tisíce padlých těl.
Ve stínu kamene
na jména hrdinů
tam v zemi uložené
životy zbytečně položené
v tom roce 1805.

Tak kdopak zná ty jejich jména
teď těla leží bezejmenná
tam v hlíně na bojišti
a večer s kouřem na ohništi
my sami už je neznáme.

Jen vzpomenem si na armády
tří vojevůdců, císařů
tam v roce 1805 když stáli proti sobě
teď leží ale jenom v hrobě
bez kříže a beze jmen.

Tak smutno je mi při vzpomínce
když dívám-li se na kámen
otesaný do mohyly na návrší prateckém.

Jen vzdát jim poctu, uklonit se
před památníkem národů
před mohylou kamennou.
A s pocitem vděku pak podlomit se v kolenou.
A všem dám hold při pohledu.

A říkám tiše,
už nikdy více války,
už nikdy více Slavkov 1805.