Samozřejmá

Sedí na kraji oceánu,
k večeru, možná je to k ránu...
Sedí a tvář ovívá jí vánek,
ráda by něco prostého,
ráda by osvěžující spánek.

Z přemýšlení vytrhne ji křik chechtavého ptáka.
"Proč dělá to?Proč u ucha mi tak nahlas kráká?"
Protože dívko sedíš na kraji oceánu,
je jedno, jestli je večer, nebo k ránu.
Racek a oceán k sobě patří,
tak jako slunce k obloze,
tak jako nerozluční bratři.