Afghánská bída

Anotace: Velice osobní vzpomínky na Afghánistán. Pokusil jsem se popsat proč jsme tam pracovali

°

Je místo kde není Alláh.
Sinalé náměstíčko, spíše plácek.
Pár kamenných vykřičníků. Náhrobky.
Tady je prostor setkávání těl a duší s heroinem.
Byli muži, teď jsou stínem a bída s beznadějí je prostoupily jako voda mech. Po desítkách, možná stech na jednu stříkačku s úplně tupou jehlou se zbytky krve kdoví koho, kdoví od kdy a kdo ví do kdy.


Nebylo jim pomoci. Desetiletí každý z nich čekal na smrt a mnozí se dočkali. Často opuštěni rodinou protože žili v hříchu závislosti. Bez šance alespoň umenšit dopad braní drog. Jediná možnost, jako srpek Měsíce chvíli po novu, donedávna byla - dostat se na psychiatrickou kliniku. Do zčernalých katakomb, na řetěz k ocelové posteli, kterou jim nikdo nepřevleče, pokud se o to příbuzní finančně nebo osobně nepostarají. Pak se objevila první vlaštovka v podobě nestátní organizace. První skutečná a funkční pomoc. Vstupujeme.
Vítá nás člověk, který ještě nedávno umíral na otravu krve šířící se zdrásanými žílami...


Beru za ruce bídu
má černé oči muže
a rozbodaná předloktí
od zubů murény

Kloužu prstem po zčernalé žíle člověka
jak se klouzává po těle milenčině
stopou po rakovině
diacetylmofinu a gangrény

Po zimě stoleté
zakleté zdánlivě
natrvalo
První pupeny!

To není málo!

°