Zvony v pyžamu.

Po ránu slunce hlas oblaka rozetne,
ve větru utone střízlivý hlas,
opilý anděl se probouzí v poledne
a láhev obrátí na jeden ráz.

Obrátí,usedne a hlasem zapěje,
že slunce do tmy nám bude dál péct,
svit boří sněhy i ledové závěje,
zvony se z pyžama nemaj čas svléct.

Nevadí,v pyžamu téz kážou zázraky,
ocel zní v ulicích,radost,pláč smích,
minulé noci dvě byly zas na mraky,
v ovzduší nejeden ucítil líh.

Dvě noci letní,ty dvě noci opilé,
nedají žízeň svou na sobě znát,
jásají zvony pod pláštěm otylé,
nedají nikomu dvě noci spát.

Třetí a čtvrtá noc,konec je nekonec,
k andělům přidal se sám pekel pán,
zvonům se z pyžama nechce ven nakonec,
zpívat,pít,nedělat,chtěj patřit k nám.