...

Nechávám svůj život plynout,
v rozbřesku večerních hvězd,
které osamocené nebe ozáří,
při úplňku a jiných zvláštních příležitostí.

Padám-li k nebi, jsem pak hvězdou,
co obzor pod mraky ozářila,
jsem snem, který vniká pod kůži,
hraboší, bez příčin smělých polibků.

Skrz sny, skrz život srdcervoucí,
věřím v útěchu snů mléčných,
jak obloha nad námi a oči zavřené,
a naše oči naposledy napořád zavřené.