Zbloudilá

Uvězněná ve spleti větví
umírajícího lesa,
kde míhajíc se stíny tvý,
černou barví má nebesa.

Ztracená na samém pokraji
docela jiné sféry,
tam už vločky netají,
jen do oblak kreslí nádhery.

Komu patříš, kdo jsi,
nepoznaná ovečko.
Zabloudilas, utekla jsi?
Kde máš své srdéčko?

Snad patříš jen prachu,
co se ti do kudrlin lepí,
podléhajíc přílišnému strachu,
marně ti svou plachostí rány zaslepí.

Černá ovce, zbloudilá,
duše ji opustila,
však tělo zůstalo
a bezmocně volá: Haló…
Je tu někdo?