Můj malý vzdor hodnotám společnosti

Společnost káže nám tato slova,
doufá, že zlo se bez slz schová:

"Když bolest tě sráží na kolena,
bolest, jenž nemá být odhalena,
poklekáš a v motlitbě hledáš vykoupení,
zbytečně, nic takového není,
když bolest drtí tvoje kosti,
jak kdyby se kdosi dosytosti
nabažit chtěl tvého utrpení,
vstaň a vzepři se bez modlení.

Roztrhni okovy, a světu postav se ve vzdoru,
když srazil tě dolů, zvedni se zas nahoru,
a zplna hrdla se mu zasměj do očí,
snad tenhle vzdor alespoň někoho vytočí,
kdo má strach ze smrti, vmeť mu ho do tváře,
zabořit v breku obličej do polštáře,
dneska už v módě není,
dnes vstaň a vzepři se bez modlení.

Až otce i matku pod zem srazí stáří,
stále stůj s pevnou nehnutou tváří,
neb slzy dneska se nenosí,
když se tvé oko nakonec přecijen orosí,
tak radši otři jej, a stůj jak z kamene,
když tě kdosi poplácá, shoď jeho ruku z ramene,
a i kdyby v tobě vyhasla všechna naděje,
stůj pevně a tvař se, že se nic neděje."

Možná, že můj názor na tohle sdílíš,
že z téhle směšné společnosti šílíš,
tak zakřič, že pláč je na bolest lékem
a bez něj nejsi vůbec člověkem.
Ukaž společnosti co se děje,
že svět bez slz je světem bez naděje.

Třeba nakonec zjistíš, že nejsi sám.