CHRISTOPHER

CHRISTOPHER
***********

Dávno už mé ruce necítily
svitky map, sextantu chladný kov
Plný se přesto cítím síly,
vrásky v skráních jen prohloubily
samotu Ztěžkly na okov
*
Věřil jsem vždy, že dokážu plout
přes sny a moře, jež nás pojí
Však jaký div, když po letech kout
každý, i záhyb, střídmý můj soud,
srdce mám zbrázděno nepokoji
*
Z noci tiché, hle, od Janova
úzkých zdí, vonících kašmírem
nutí mě utéci zas a znova,
kolébají, jak Morfeova
náruč, v moři vln přeširém
*
V čirých snech vídávám karavely
čekáním zvěčněné čtyřicet let
Vůlí mé půvabné Isabelly
přístavy hispánské opouštěly
vůní hřebíčků přeplout Svět
*
Přáním všem vašim dvůr se klaní
rozmarům všem a žádný div
Stačí jen slůvko, vzácná paní
Muži mí nejsou uplakaní,
stačí jen počkat na odliv
*
Je jaro. V deníku píši perem,
v písku pod kýlem San Salvador
První vzdech v plavby plánu smělém
srdcem prýštícím, Christophere,
mořím se postavit na odpor
*
Z genny u břehu Guanahani
Rodriga Triany povyk zní
Země ! Země ! A úkol daný
naděje zůstanou nezklamány
Portoriko je další cíl
*
Letí čas, a je Listopad
Roky se plavící ku Seville
Unaven jsem, víc stár než mlád
vlnami znaven víc, než je milé
Splněny jsou mé sny...
Možná, snad...
***