Andělé v plášti bílém

Bolest, co zmírnit nedokážu,
očím, co pláč nezakážu.

Osud, co zpátky nejde vzít,
i když budu sebe víc chtít.

Smích, co znovu vidět si přeji,
i ten, si k sobě vzít smějí?

Ty andělé, co nad námi bdí,
nezamkneš před nimi-projdou i zdí.

Kradou lidi, co jiní milujou,
berou i duši čistou a nevinnou.

Srdce, co pro druhé se rozdalo,
jednoho dne býti přestalo.

Rakovina říkájí ti v plášti bílém,
ale já vím - to je jejich dílem.

Lidem pak povídají, jak moc se snažili,
kdyby ano, proč by teď mrtví nežili?

Bolest se stupňuje, oči slzy zdobí,
ona je ta, co světu chybí.